Deník lékařského důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetpětsedm tečka pět.

Tak jsme zase na DS2 – je to takové příjemné, známé místo. Zašli jsme se podívat i za Jane Lindmanovou, co jsme se tu s ní rozloučili dva měsíce nazpátek. Jim se jí chtěl pů­vodně zeptat, jakpak se jí tu daří, když ale uviděl její výraz, rozmyslel si to. Přišla až k nám, tvářila se při tom velmi upjatě a mírně roztřeseným hlasem pravila, že pokud nechce­me, aby tu někoho ubodala svým plnicím perem, tak ji vez­meme zpátky na loď, a rozhodně nebudeme mluvit o veliteli Qekh-Mlafovi. Ne dokud ona bude v doslechu. Na chvíli jsem se zamyslel a poté Jimovi doporučil, aby ji raději poslechnul; ony rány od plnicího pera se přeci jen dost špatně hojí. A kro­mě toho, když se zrovna neohání psacím náčiním, je to docela milé děvče.

Scotty tvrdí, že bychom ji nakonec zpátky vzít mohli, aniž by byla narušena rovnováha lodi – jen by kvůli tomu musel přerozmístit zásoby dilithia. Tedy za předpokladu, že by nějaké měl, což neopomenul připomenout. Jim ho ale uklidnil a řekl, že už počítači nařídil objednat nové. McCoy konec.

Kapitánův deník, hvězdné datum stosedmadvacetpětšest tečka čtyři.

Dnes brzy ráno se našim technikům podařilo rozmotat vlečný paprsek, a poté, co Scotty na klingonské lodi osobně roztloukl všechny přístroje, které mohly způsobovat rušení, jsme mohli v odtahu pokračovat.

Kapitánův deník, dodatek.

S mým drsným vzezřením zarostlého válečníka je už naštěstí konec. Scottymu se před chvilkou konečně podařilo správně nakalibrovat reintegrační moduly transportéru. Prv­ní pokus ale přece jen nechtěl provádět na lidech, a tak mi na zkoušku přenesl na můstek jednoho pik-pika. Zhmotnil se mi na klíně, byl úplně holý, vyplašeně mžoural a klepal se zi­mou. Vzkázal jsem Scottymu, že holení funguje, jak má, a on je všechny tři přenesl zase zpátky. Strašné, jak se ta zvířata množí. Něco s nimi budeme muset provést, nákladní paluba není nafukovací. Jdu se oholit, Kirk konec.

Kapitánův deník, hvězdné datum stosedmadvacetpětpět tečka osm.

Kapitán Koloth před chvílí navázal spojení a ptal se, proč se nehýbeme, a co že naši lidi šaškujou venku ve skafan­drech. Odpověděl jsem mu, že my se nehýbeme, protože je tu nechceme nechat sežrat Romulanům, a že naši lidé venku nešaškují, ale manuálně aplikují nejnovější poznatky z oblasti gravitonové fyziky. Zatvářil se nespokojeně, několikrát se ne­nápadně a nervózně ohlédl přes rameno, něco zabručel a pak spojení ukončil. Můj drsný zevnějšek na něj zřejmě udělal do­jem. Mám ze sebe radost, Kirk konec.

Deník lodního inžinýra, hvězdný datum stosedumadvacetpětpět tečka sedum.

Odtažení našich klingonskejch známejch se asi drobet protáhne, jejich poškozený systémy způsobujou ošklivý inter­ference ve fázovacím vzoru. Napřed to sebou jen krapet há­zelo, ale pak kvůli jedný emisi nestabilních iontů vypadla kvantová transpozice na sestupný vlně volný fázový křivky, a pak už se celej vlečnej paprsek děsně zašmodrchal. Než ho s klukama rozmotáme, bude to určitě chvilku trvat. Řek sem kapitánovi, že na to asi budem potřebovat docela dost času, a on řek, že bysme je neměli nechat dlouho čekat, a že na to máme polovinu. Scott konec.

Deník prvního důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetpěttři tečka šest.

Dnes jsme s Chekovem opět hráli člověče. Jednou jej porazit musím, jen co důkladněji prostuduji logiku té hry. Nějaká tam jistě být musí. Už jsem byl na dobré cestě, ale když jsme byli do hry pohrouženi nejvíce, začal kapitán vy­děšeně křičet něco jako „otročí na nás, otročí na nás, jsme pod palubou“, a pak ještě cosi o kotěti a pravém buku, ale tomu jsem příliš nerozuměl, asi si chce nově zařídit kajutu. Pořád vykřikoval, že chce čísla (doslova tuším volal „čísla, potře­bujeme čísla, ale hlavně ne od Sulua!“), a tak jsme si s Che­kovem nějaká vymysleli a sdělili mu je, aby už konečně dal pokoj. Za chvíli se ale loď začala silně otřásat, vinou čehož se nám figurky rozsypaly, takže bylo další pokračování ve hře zhola nemožné. Spock konec.

Deník prvního důstojníka, dodatek.

Už jsem si uvědomil, co kapitán myslel tím smetákem na pravoboku (ono to totiž nebylo kotě, nýbrž koště). Netušil jsem, že tu výměnu opravdu uskutečnil; byl jsem v domnění, že ji pochopil jen jako modelový případ. Nu. Teď tam máme místo obsluhy zbraní smeták. Příště bych měl raději při hovo­ru s ním používat jednodušších slov. A kapitán by zase měl takováto rozhodnutí zvažovat důkladněji. A taky by si měl dát vyprat uniformu.

Kapitánův deník, hvězdné datum stosedmadvacetpěttři tečka čtyři.

Odrazili jsme útok lehkého romulanského křižníku, který jsme vyrušili při útoku na klingonskou loď. Ta byla ve zdejším sektoru na diplomatické misi, nesla tedy jen polovinu obvyklého počtu torpéd.

Souboj trval dlouho. Hned na začátku jsme šli tři os­mičkou přes patnáct na sto osmdesát. Sulu pak navrhoval dvě stě třicet po patnácti za tři vteřiny a na plný impuls vpřed, jenže to bychom nemohli spustit palbu z osmdesátek, a kromě toho bychom se za šest sekund čelně střetli s útoč­níkem. Spock s Chekovem vzhlédli od člověče a shodně po­tvrdili, že nejlepší bude pokračovat na sto osmdesáti po jedné za dvě, s okamžitou palbou ze sedmi osmdesátek přes čtyřku na grand, pak třináctkou po osmi s flipem na záď, ze sto osmdesáti pomalu na sto deset, vychladit osmdesátky ale­spoň na šedesát, mezitím zapojit tři šestnáctky a hodit tam osmičku, aby nepadly generátory pět až sedm, a kdyby padla šestka, tak máme házet ještě jednou.

Myslím sice, že Enterprise tolik phaserů ani nemá, a navíc obě osmdesátky vpravo nemá kdo řídit, ale bojové stanice hlásily, že už si s tím nějak poradí, a prostě budou pálit ostošest.

Co přesně během souboje dělal protivník, to bohužel nevíme, oni každou chvíli zapínali to své maskovací zařízení.

Kapitánův deník, dodatek.

Když jsme velitele klingonské lodi, kapitána Kolotha (čtyřiadvacetikarátový syčák, však se známe už z dřívějška; třeba z té patálie kolem kvadropšenice na Shermanově pla­netě) dostali na obraz, vzkázal nám, že nás protentokrát neza­bije, že má zničené warpové systémy, a že jestli máme v těle jen kouska cti, tak ho odtáhneme k nejbližší základně. Při tom se taky nezapomněl vysmát, v čem prý to sedím. Alespoň že mě teď nemůže seřvat jako holobrádka; dva týdny bez břitvy, a vypadám jako klingonský válečník. Každopádně si myslím, že malá návštěva základny nám neuškodí, přestože se Enter­prise celkem nic vážného nestalo.

Máme tři lehce raněné a phaserová baterie na pravo­boku dostala přímý zásah zbloudilým torpédem, ale tam už naštěstí asi měsíc a půl nikdo nebyl. Měla to ale Lindmanová štěstí!

Jinak je loď v pořádku, jen levobok, vystavený neustá­lé palbě, trochu doutná. Podle Scottyho to ale není nic, co by nespravil nějaký ten kilometřík dva izolační pásky a generál­ní oprava v doku. Je teď celý nadšený z toho, jak si Enterprise vedla, a vůbec mele páté přes deváté. Jsem unavený a jdu si dát dvacet. Jen nevím, jak usnu. Zítra budu muset k zubaři; jak sebou loď házela, nějak se mi hnula čelist a teď mě bolí osmička vlevo dole na grand. A taky tu byla spousta kouře, měl bych dát uniformu vykartáčovat, nebo možná spíš rov­nou vyprat. Ale jen na čtyřicet. Kirk konec.

Deník komunikačního důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetpěttři puntík tři.

Už jsme dohnali ty dvě lodě, co po sobě střílely. Střílejí po sobě pořád, dokonce teď zpomalily na impulsní rychlost, aby jim to šlo lépe. Kapitán říkal, že jsou to oba Dravci, jeden klingonský a jeden romulanský, a nařídil mi, abych na všech frekvencích a ve všech jazycích zahájila komunikaci. Klingon­ský kapitán na to zařval, že neměl tušení, že je nás na lodi tolik, a ať nekřičíme jeden přes druhého, že mu to tam strašně píská a že z toho stejně rozuměl jenom klingonštině, a pak řekl, že o žádnou pomoc nestojí, a ať se jdeme vycpat. Romu­lané jako obvykle neodpověděli, ale jejich loď teď míří přímo na nás a nabíjízbraněmusímuždeníčkukončit, ještěsetiozvu!

Kapitánův deník, hvězdné datum stosedmadvacetpětdva tečka pět.

Sledujeme nezřetelnou warpovou stopu dvou lodí, co si hrají na honěnou. Máme silné podezření, že pronásledova­telé používají romulanská plazmová torpéda, pokusíme se tedy napadené lodi pomoci – jak řekl Scotty, takovou věcí by přes čumák nechtěl dostat nikdo. Sulu tvrdí, že by nám to šlo mnohem lépe, kdybychom znali jejich trajektorii přesně, a stě­žuje si, že „asi támhle“ je pro zadávání kurzu vysoce neprak­tické. Pokusíme se teď vypnout vodotrysky a zbylou energii převést do dálkových senzorů.

Deník prvního důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetpětdva tečka pět.

Jakmile bylo na můstku možno opět alespoň občas dýchat, provedl jsem několik zběžných kontrol. Žádné rušiče senzorového pole jsem neobjevil, reziduální řepný stín nic­méně zůstane v subprostorové matrici můstku dominantní ještě alespoň týden. Možná dva.

Deník prvního důstojníka, dodatek.

Ze záznamů v mé konzoli je patrné, že kolem nás včera proletěla dvojice neznámých lodí; jejich iontové stopy jsou dosud částečně patrné. Podařilo se mi na jejich trase zachytit i slabé trilithiové stopy po implozi plazmového torpéda. Che­kov tvrdil, že sice z mé konzole slyšel něco pípat, nepova­žoval ale prý za bezpečné dotýkat se jí. Po krátkém pohledu na současný stav kapitánova křesla musím uznat, že to za da­ných okolností bylo poměrně moudré rozhodnutí. Na kapitá­nův rozkaz nyní obě lodi pronásledujeme a snažíme se zjistit, co jsou zač, proč po sobě střílejí, a jestli toho nechtějí nechat. Další průzkum naší planety byl tedy opět odložen. Typické.

Deník lékařského důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetpětdva tečka tři.

Včera večer se konečně podařilo zpřístupnit můstek. Abych prohlédnul Chekova, měl jsem tu čest být prvním, kdo na můstek opět vkročí. Musím říct, že nalévat boršč do venti­lace nebyl dobrý nápad.

Už jsem ale dokončil všechna vyšetření a vypadá to, že kromě několika otlačenin a kručení v břiše Pavla nic netrápí. Regule Hvězdné flotily sice doporučují, aby se po odluce tr­vající déle než jeden den vyšetřilo i to, zda během ní člen po­sádky nepožil alkohol, nesebral jsem ale dost kuráže na to, abych na sebe nechal dýchnout. McCoy konec.

Deník komunikačního důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetpětjedna puntík devět.

Milý deníčku, dnes jsem si zlomila vlásenku; tu malou, s beruškou. Alespoň už se pan Chekov dostal pryč z můstku, a doktor McCoy pryč z kantýny. Zámek se mi sice odem­knout nepodařilo, ale po půlhodince kopání ovládací panel přece jen povolil. To víš, na internátní škole člověka naučí.

A s tou beruškou to taky nebude tak zlé. Pan Scott slí­bil, že co nevidět zahájí opravy, nemělo by mu to prý trvat déle než pár hodin. Trošku mě teď z těch vysokých kopů bolí kyčel, asi se ještě před spaním zaskočím protáhnout na ro­topedu. Třeba tam potkám Sulua. Ehm. A nebo třeba taky ne. Uhura konec.