Deník lékařského důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetšestšest tečka pět.

Ráno Jim nařídil, že takhle to dál nejde, a že s Uhurou musíme něco udělat. Tam dole na planetě prý včera vynalezli trojpolní hospodaření, a jestli se tam brzy nepodíváme, určitě přijdeme o spoustu zajímavého. Jenomže to nejde, dokud ko­munikační důstojník omdlévá hlady na rotopedu. Musíme ji nějak nakrmit.

Chekov navrhnul, abychom jí zkusili nenápadně zavést nitrožilní výživu s pomocí foukačky, na to ale Sulu znechuce­ně odvětil, že jsme brutální barbaři, a odmítl se takovýchto akcí účastnit. Chekov kromě toho také opomenul fakt, že jedi­ným členem posádky, který dostatečně zručně ovládá střelbu z foukačky, je právě Uhura.

Už jsem Spocka žádal, aby na ni použil ten svůj vul­kánský nervózní hmat, aby ji znehybnil, zatímco budu při­pravovat infuzi, když ze strojovny přišel Scotty, zakoulel na nás očima a prohlásil, že má nápad. Když nám jej vyložil, byl Jim nadšený a okamžitě nás se Scottym pověřil jeho provede­ním. Já jsem na to sice namítal, že jsem doktor, a ne inženýr, ale Scotty se usmál a řekl, že to nevadí, že nikdo nejsme do­konalý. McCoy konec.

Deník lékařského důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetšestpět tečka sedm.

Uhura mi dělá starosti. To děvče si kdovíproč vzalo do hlavy, že je moc při těle, a tak už třetím dnem odmítá veškeré jídlo. Opět jsme doletěli k té neznámé planetě, co k ní posled­ního čtvrt roku létáme každý měsíc, a Jim chtěl podniknout výsadek, ale to jsem mu nepovolil, když nám tu teď může komunikační důstojník každou chvíli omdlít z hladu. Snažil jsem se jí promluvit do duše a vysvětlit, že není nic špatného na tom, když je děvče trochu boubelatější, a ona se i zdála docela poslouchat, ale pak mi asi omylem dala facku, a když jsem se probral, byla už z ošetřovny pryč.

Deník bezpečnostního důstojníka, hvězdné dátum stosedmadvacetšestčtyři tečka šest.

Se slečnou Uhurou se už asi druhý den přihází něco neobzvyklého. Zatímco my ostatní jsme se v kantýně stra­vovali tak jako vždy, ona se svého jídla nechtěla ani dotknout, a když jí Sulu podbízel údajně velice roztomilého mořského ježka, dokonce se na něj osopila a ježkem hodila přes celý stůl, až na pana Scotta. Ten se usmál, sundal ježka, pravil, že je skutečně roztomilý, a pak jej snědl.

Uhura celocelý oběd u stolu jen tak proseděla, tvářila se z kamene a odpoledne se mne potázala, zda mi nepřipadá tlustá. Zeptal jsem se jí, kolik váží, a ona prohlásila, že jsem sprostý důstojník, zvedla se a chtěla bouchnout dveřmi, ale ty na můstku se otevírají do strany, tak to po chvilce vzdala. Ach, ty ženské. Chekov koněc.