Deník bezpečnostního důstojníka, hvězdné dátum stosedmadvacetšestčtyři tečka šest.

Se slečnou Uhurou se už asi druhý den přihází něco neobzvyklého. Zatímco my ostatní jsme se v kantýně stra­vovali tak jako vždy, ona se svého jídla nechtěla ani dotknout, a když jí Sulu podbízel údajně velice roztomilého mořského ježka, dokonce se na něj osopila a ježkem hodila přes celý stůl, až na pana Scotta. Ten se usmál, sundal ježka, pravil, že je skutečně roztomilý, a pak jej snědl.

Uhura celocelý oběd u stolu jen tak proseděla, tvářila se z kamene a odpoledne se mne potázala, zda mi nepřipadá tlustá. Zeptal jsem se jí, kolik váží, a ona prohlásila, že jsem sprostý důstojník, zvedla se a chtěla bouchnout dveřmi, ale ty na můstku se otevírají do strany, tak to po chvilce vzdala. Ach, ty ženské. Chekov koněc.