Deník prvního důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetpěttři tečka šest.

Dnes jsme s Chekovem opět hráli člověče. Jednou jej porazit musím, jen co důkladněji prostuduji logiku té hry. Nějaká tam jistě být musí. Už jsem byl na dobré cestě, ale když jsme byli do hry pohrouženi nejvíce, začal kapitán vy­děšeně křičet něco jako „otročí na nás, otročí na nás, jsme pod palubou“, a pak ještě cosi o kotěti a pravém buku, ale tomu jsem příliš nerozuměl, asi si chce nově zařídit kajutu. Pořád vykřikoval, že chce čísla (doslova tuším volal „čísla, potře­bujeme čísla, ale hlavně ne od Sulua!“), a tak jsme si s Che­kovem nějaká vymysleli a sdělili mu je, aby už konečně dal pokoj. Za chvíli se ale loď začala silně otřásat, vinou čehož se nám figurky rozsypaly, takže bylo další pokračování ve hře zhola nemožné. Spock konec.