Kapitánův deník, hvězdné datum stosedmadvacetpětdevět tečka sedm.

Předevčírem jsme konečně dovlekli klingonskou loď až k DS2. Velitel Qekh-Mlaf sice nebyl moc nadšený, že mu tam taháme Klingony, ale nezbytnou pomoc přece jen poskytnul a zahájil opravy, a dnes už je loď opět funkční. Kapitán Ko­loth mi vzkázal, že velitel stanice je velký válečník, že ho na­kopal do žeber, a že bych se od něj měl co učit. Ale i tak nám nakonec jako projev vděčnosti za odletu z přetlakové komory vymetl kanystr nějakého klingonského pití. Naši loď sice ka­nystr minul, ale pokud vyrazíme už zítra, mohli bychom jej nejpozději tak pozítří kolem svačiny dohnat.

Můžeme si dovolit odletět brzy; počítač by měla přes noc obstarat výměnu dilithia, Lindmanová už tu taky nechce zůstávat o nic déle, a Uhura dostala na dobu návštěvy zákaz jakéhokoliv divadla.

Vlastně bychom brzy vyrazit měli. Poté, co klingonská loď vstoupila do warpu, za mnou přišel Scotty, lišácky mrk­nul a prohlásil, že na lodi není jediný pik-pik. Zato kapitánu Kolothovi bychom prý teď nějakou chvíli neměli moc chodit na oči, hlavně až se podívá do svého nákladového prostoru. Scottymu se těsně před jeho odletem podařilo nahrnout vše­chny pik-piky na přenosovou plošinu – jediné, co nám teď po nich zbylo, je obrovská hromada růžových chlupů, můžeme jimi vycpávat polštáře.

Ráno si dám ještě vyžehlit uniformu a vyrazíme. Kirk konec.