Deník navigačního důstojníka, hvizdné datum stosedmadvacetjednanula tečka pět.

Dnes jsem při rehablihitaci zvedal míček nad hlavu a zpátky. Nejprve jsem se toho divného slova rehablihitace bál, ale nakonec jsem naznal, že po vykopávání Enterprise ze hlíny to je velmi lehké, a vlastně i docela příjemné.

V tělocvičně jsem setkal slečnu Uhuru, zrovna se při muzice procvičovala v jízdě po rotopédu. Jela velice rychle, a já si říkal, že by mohla být velikou lodní přebornicí. Ta ry­chlost! Ta stehna! Ty africké rytmy!

Pak jí ale z batůžku něco zapípalo, a ona se omluvila, že prý je čas na krmení, pověděla, ať pěkně srostu, a odběhla i s batůžkem do své kajuty. Já si myslel, že tyhle japonské hračky, co pípají, než je přikrmíte, už jsou z módy, ale chyba války, slečně Uhuře se japonské hračky líbí! Jsem šťastný. Au.