Deník komunikačního důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetnuladevět puntík osm.

Moc se mi tady na Procyonu líbí. Měla jsem teď docela volno, protože od zřícení zatím nebylo potřeba s nikým ko­munikovat, a když se rozdávaly lopaty, Scotty na mě lišácky mrknul, vrazil poslední panu Suluovi (který při tom heknul a velice legračně se zkroutil, je to moc milý chlapík a hotový komediant) a pravil, že lopaty právě došly.

A tak jsem zatím měla dost času na procházky – rostou tady překrásné květiny a žijí náádherná zvířátka, hlavně ta­ková ta malá růžová s chundelatými ocásky, co tak legračně hopkají. Pan Spock jim říkal pik-pik a dokud jsem je neod­nesla, křičel na mě a mával na ně phaserem, i když já vím, že je to v srdci moc hodný Vulkánec a jen si dělal legraci.

Jednomu malému pik-pikovi jsem zkusila dát z láhve nabumbat mléka, a on si vzal! Bumbal, tak jako když trošku bublal, vrněl a vůbec byl moc spokojený. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu na Enterprise! Budu se o něj starat, tady jim chybět nebude, je jich tady spousta. Uhura konec.