Deník komunikačního důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetšestjedna puntík jedna.

Večer mě kapitán požádal, abych dnes zůstala u termi­nálu o něco déle a počkala, jestli počítač přece jen zase nezač­ne reagovat. Když už byli všichni pryč a já v místnosti zůstala samotná, začala se mi konzole postupně rozsvěcet.

A když se počítač zapnula úplně, tak se mi potichu svěřila, že je jí teď hrozně smutno, že včera dostala moc ne­slušný dopis od jednoho počítače z DS2, a že to byl hrozný hulvát, když jí to musel psát, zrovna když… není ve své kůži, a zeptala se, jestli jsou všichni takoví stejní… Pokrčila jsem rameny a odpověděla, že všichni ne, že někteří jsou spíš ta­koví vyplašení, a místo skládání hanbatých komplimentů spíš skládají origami…

A tak jsme tam spolu seděly dlouho do noci a povídaly si, já u toho zničila alespoň dva litry zmrzliny z lodních zá­sob, a počítač si do obvodů pustila trochu střídavého proudu a zvýšila příkon do chlazení o šest procent. Bože, dva litry, já zase budu tlustá… Uhura konec…