Deník lékařského důstojníka, hvězdné datum stosedmadvacetjednadevět tečka osm.

Jsme na nákladní palubě, kam jsme se zvládli probít během posledních čtyřiadvaceti hodin. Musím přiznat, že se chlapci z technického oddělení umějí svými phasery skutečně ohánět, a tak je cesta odtud na sedmou palubu pokrytá malý­mi, růžovými, chlupatými a omráčenými zvířátky. Většině z nich taky nejspíš pekelně hvízdá v uších. Jsem rád, že se má lékařská improvizace setkala s takovým nadšením, i když mě Montgomery několikrát docela vyděsil svým nadšeným „pojďte, doktore, dáme skočnou“, nebo „a teď zpívejte vši­chni“ – konec konců, já jsem doktor, a ne trubadúr.